Každý kdo mě zná, si myslí, že mám tvrdou povahu a s nic mě jen tak nerozhodí. Dá se říct, že na lidech, na kterých mi méně záleží, tak jsem k nim přímá a většinou řeknu, když se mi něco nelíbí. Jenže to je ten problém – u tchýně mám blokaci. Tchýně mě neustále před mým manželem pomlouvá (aniž bych o tom věděla – manžel mi to poté řekne) a převrací má slova do opačného významu. Když jde manžel ke své matce na oběd, pokaždé si vyslechne – že s ním manipuluji a že jsem taková a onaká. Pomlouvá nejen mě, ale i mé rodiče. Stále mu volá a stěžuje si, že se málo vidíme atd. volá tak, že si chce v 21h večer hodinu klábosit. Manžel jí nikdy neřekne, že nemůžeme mluvit – nebo máme rozkoukaný film. On prostě drží a přikyvuje. Je zmanipulovatelný.

     Před svatbou nám zkritizovala všechno co se dalo, jenom proto, protože to nebylo dle její představy a svatbu nezařizovala ona – nýbrž já. Neužila jsem si svou svatbu díky jejím schopnostem zkazit mi vše, co se dalo. Byla jsem ráda, že byla za mnou. Bylo mi jasné, že jí odvádím syna a že to s ní jednou nebudu mít lehké, ale čím dál více se blíží narození našeho dítěte – tím více se cítím v úzkých. Když se s tchýní vidíme – což není teď již tak často (domnívala jsem se, že to bude lepší) – ale 1x do měsíce určitě.

    Tchýně se strašně přetváří a skoro na mě dělá ťuťuňuňu. Dávám si pozor na to, co říkám a musím říct, že jsem velmi slušná a snažím se. Když nám řeknou, že by jsme měli udělat to či ono a radí nám, jak to máme dělat, tak mlčím a jen přikyvuji. Neodvážím se říct, "myslím, že se o to oba postaráme sami, nebo prostě říct "myslím, že si to rozhodneme sami". Jednou přišla k nám domů a bez mého dovolení vyklidila půl skříně manželových věcí. Asi se málo starám. A já stojím a jenom koukám a mám tichou zlost. Nic neřeknu. Stojím jak sloup a tchýně odchází s pytlem věcí. Prostě to nedokážu – nedokážu oponovat, protože by manžel měl potom zle. Několikrát jsem s ním o tomto problému mluvila – jenže on mi řekne, že jeho matka je taková a jiná nebude.

     Řekla jsem si tedy, že čím méně se s nimi uvidíme, tím to bude jistě lepší. Jenže ona toho využívá tak, že manžela proti mě poštvává, že se nevídáme kvůli ní atd. Přitom manžel k ní jezdí sám i beze mě častěji. Ten se mi pak doma stěžuje, že mu máma brečí, když jí něco řekne. Myslela jsem, že se tchýně zabaví tím, že hlídá své dceři  5letého chlapečka – a jakožto důchodkyně se skoro o něj 24h stará, protože dcera – sestra mého manžela – hned po porodu začala chodit do zaměstnání.

     Několikrát jsem se s manželem dohadovala, že mi to vadí, že proč nám stále mluví do života – jestli ta věc bude žlutá nebo modrá. On jim nic neřekne a já se jen trápím. Na otázku proč nám to dělá – je prostě taková a já nechci aby mi brečela. Mám brečet taky? Mám pocit, že jsem si vzala manžela s tchýní. Nevím, jak mám vyjádřit své pocity do této poradny – ale necítím se dobře v její přítomnosti, protože vím, jaká je falešná. Nejradši bych jí vše řekla – co mi vadí nevadí – jenže vím, že není dobré si rozhádat manželovy rodiče – protože by to mohlo narušit náš vztah. Takže stále mlčím, a v noci se mi vždy uleví, když se mi zdá, že jsem jí vše na rovinu řekla: ať nás nechá na pokoji, že jsme dospělí lidé. Poraď mi prosím, jak mám proti této tchýni bojovat?

     Nepřipouštět si to? Nedokážu to! Říct manželovi? Již několikrát se stalo. Je vše při starém! Zkusit jí něco naznačit? Myslím, tím že se s nima moc nevídáme, tak je jim to jasné. Chtěla bych jí říct přímo, ale bojím se že, budu jednat afektovaně  a nepromluví s náma do konce života – a manžel má své rodiče rád. Co budu dělat, až se narodí dítě? Ano, mám své rodiče, ale to není řešení. Poraď? Prosím! Děkuji, Kytička

ODPOVĚĎ:

Má milá, ty jsi prozatím nasekala několik opravdu obrovských chyb… Ne, nečil se, já vím, jak ti je, ale „tenhle způsob řešení se mi nezdá býti tím nejlepším“… Hele, udělej si něco dobrého – jestli máš ráda dorty, tak si nějakej kup, k tomu třebas hrneček kakaa, sedni si a snaž se vydýchat ten vztek. To ti v tomhle stavu opravdu moc neprospěje. Mysli na miminko, když se budeš rozčilovat, bude ten novej človíček pak taky neklidný… Takže klid – a poslouchej:

     Bohužel, s manželem jsi si opravdu vzala i jeho rodinu. Nemůžeš mu styk s nimi zakázat, kdybys to dělala, věř, že by ho to mrzelo a nedělalo by to pro vaše budoucí manželství nic dobrého. Teď opravdu všechno záleží jen a jen na tobě, jsi holka mladá a chytrá! Musíš tenhle tak hloupě vyhlášený válečný stav uzavřít a naopak přeměnit v když ne přímo pohodový, tak alespoň klidový, nastolit příměří.

     Podle toho, co jsi napsala, on a jeho rodiče byli zvyklí na určitý „koloběh věcí“ – asi mu maminka prala, uklízela… A ona si, bohužel, tenhle kontakt nedá najednou vzít. Od tvého manžela je zase slušně řečeno nezodpovědné, že je taková drbna a ty případné pomluvy ti říká. Měl by mít na tebe ohled. Asi ti večer všechno vyklopí, pak se nají a jde si lehnout. Určitě to nedělá se zlým úmyslem, já vím, ale… Kdežto ty se trápíš a pláčeš, máš mizernou noc (jo, rozhodně se neutápěj v slzičkách – to je přeci k ničemu).

     Zkus jinou „protiakci“: pozvi ji k sobě na návštěvu, ať tak na hodinku přijde. V době, kdy tvůj manžel nebude doma, jen, že budete  „samy holky“. Řekni, že se potřebuješ poradit… Ostatně: jak jí říkáš? Tituluješ ji nějak, nebo jí říkáš jménem? Nebo s ní mluvíš bez pojmenování? Ale zpět: pokus se, aby tahle její návštěva u tebe proběhla poklidně – občas se jí na něco zeptej a především ji nech vymluvit. Víš jak to myslím – nech ji, aby ti všechno řekla… Ten, kdo se vypovídá, je pak přístupnější. Pak řekni, jak to bylo fajn, že sis už myslela, že snad proti tobě něco má, a to že by tě moc mrzelo… Ne, počkej, já už vidím, jak se stavíš na zadní! – ale tohle ber jako „válečnou lest“, když už mám mluvit vojenskou terminologií.

     Manželovi potom řekni, že to bylo fajn. Prosím tě, i kdybys si myslela opak, řekni to. Protože on pak, až bude zase u mámy, tak bude OPRAVDU jednat tak, že ty jsi o ní mluvila dobře! Bude tě hájit sám od sebe a ne, že bys si to před tím u něj vybrečela, vydupala!

     Víš, bohužel je to tak, musíš se naučit i trochu té diplomacie… Příště pak můžeš nenápadně říct, že by bylo fajn, aby místo, aby manžel jel na oběd k nim, přišli oni k tobě. Taky bys mohla zkusit ještě jedno: zavolat tchýni, že bys na ten oběd ráda uvařila něco, co dělá dobrého doma ona, jestli by ti neporadila případně s tím obědem nepomohla… No, tímhle se pomalu a jistě dostane dirigování návštěv a především i jejich četnost! do tvých rukou. Musíš oba – manžela i jeho maminku – přesvědčit, že ty nejsi klín, vražený do jejich vztahu. To víš, oni se přeci jen znají déle než vy dva J.

     A ještě k tomu telefonování večer – chápu, to člověka naštve, ale také nemůžeš být ta, která pak má nataženou pusu, je uražená, vyčítá a pláče. To bys to vymňoukla… Uvědom si, ubrečený a vyčítavý to má u mámy a teď i doma. TY musíš být ta milá!!! Pokud sedí vedle tebe s telefonem, občas něco odpoví atd., tak tě to štve, a remcáš. Jemu to ale v podstatě nevadí. Takže, když bude maminka příště volat, tak mu s úsměvem řekni: „prosím tě, vezmi si ten telefon vedle…“ A bude naštvaný on, že se nemohl dívat – a vyřeší to on sám. Neboj, určitě si příště zařídí, aby mu máma nevolala, když se dívá na tv.

     Podívej, je to jen pár měsíců, zatím je ještě stále čas, abys situaci zvládla, abys rozbouřené vody uklidnila. Neboj, když budeš rozumná, zvládneš to, tvůj manžel si zvykne na to, že teď jste jeho rodina TY A JEHO DÍTĚ, stejně tak si postupně zvyknou i jeho rodiče, že ho nijak neztratili, ale jen se syn osamostatnil. Dej tomu čas, nelámej nic přes koleno. Nejhorší co může být, je rodinný boj. Určitě by ti většina odsouhlasila, že rozhádané příbuzenstvo není nic dobrého pro manželství.

     Držím ti moc palce – a pevně věřím, že než se tvoje děťátko narodí, budeš mít situaci zcela pod kontrolou a ve svých rukách. Neboj, ty to zvládneš! daniela

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk