Snažila jsem se postarat se o dům a domácnost sama. Občas jsem byli oba unavení, občas bylo doma "dusno", ale tak nějak v normálu. Proč to píšu: snažím se vám přiblížit situaci ve které jsem byli, abyste mi pomohli najít důvod jeho nevěry… Tak, a už je to venku. Musím si dát pauzu, abych mohla pokračovat, klepou se mi prsty na klávesnici.

    Zjistila jsem to vlastně asi tak s ročním (zhruba) zpožděním. Manžel totiž změnil zaměstnání a krom jiného si pořídil nový mobil a mně daroval ten starý, což byla ta osudová chyba, jak jsem později zjistila. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, když mi (teda vlastně mému manželovi) přišla zprava, která to všechno provalila.

     Psala, říkejme jí třeba Ona, že odešla bez rozloučení a proto se rozhodla napsat a že tak alespoň využije dárek, který jí dal. (asi si budu muset dát panáka, když si to znovu oživuju, je mi příšerně). Samozřejmě jsem se manžela ptala, co to znamená. Vykrucoval se, jak jinak, detaily nemá smysl popisovat. Nepřiznal se, ale já tak nějak věděla... Od té doby jsem žila v pochybách, samozřejmě naše vztahy se zhoršily, nechápu, proč jsem to nějak neřešila, třeba manželskou poradnou. Jenomže on by mi pravdu asi stejně neřekl. Musím ještě podotknout, že manžel je docela žárlivý. Zpočátku našeho manželství mi dělal scény, když jsem někam šla (asi tak 2x za rok s kolegy z práce). Postupem času se to trochu uklidnilo. Já ho ale nikdy nepodvedla, to se přece nedělá!  (To jsem ale naivní kráva, co?)  Zkrátím to. Letos před Vánoci jsem se utvrdila v tom, že mi manžel byl skutečně nevěrný. Napsala jsem totiž zprávu té ženě, ona nepochopila, že je ode mne, myslela, že ji psal můj manžel a všechno mi v podstatě naservírovala na "stříbrném podnosu".  

     Nevěřila bych, jak chladnokrevně jsem dokázala odepisovat na její zprávy, coby můj manžel.  Bože, ta jistota byla strašná. Dozvěděla jsem se, co jsem se asi v životě dozvědět neměla (nebo nechtěla?), nevím, nerozumím sama sobě. Nedokázala jsem mu udělat ani scénu, byla jsem napůl "mrtvá". Ukázala jsem mu ty  "usvědčující " zprávy. Nejdřív mě obviňoval, že kazím Vánoce, že pořád vytahuju starý obehraný nesmysly.

     Ale – nakonec se mi přiznal. Řekl, že ani neví, jak se to stalo, že toho okamžitě litoval, bylo to prý jenom jednou, že ta žena pro něj absolutně nic neznamenala ani neznamená.  Pro  něj je to dávno zapomenuté. Je to prý něco, o čem ví, že to už nikdy v životě neudělá.

     Kdo to zažil, asi ví, co jsem v tu chvíli prožívala a stále prožívám. Podraz toho nejbližšího člověka, něco, co jsem opravdu nečekala, v ten moment se vám zhroutí celý svět. (Jestli tohle čtou i nějací muži, tak vás prosím, nikdy to své manželce nedělejte, nedokážete si představit, jak to bolí!)

    A přeci – po tom všem mám svého muže stále ráda, nechci se rozvádět. Patnáct let života se nedá jen tak smazat, zažili jsem spolu spoustu hezkýho. Asi si říkáte: tak co vlastně chce, rozvádět se nechce, tak ať se s tím srovná a zapomene. Jenomže ono to nejde, proto hledám pomoc tady. Cítím, že mi manžel neřekl celou pravdu, myslím, že "to" s ní nebylo jenom jednou, mám pocit, že když ke mně nebude zcela otevřený, nemůžu mu zase začít věřit (jestli vůbec někdy začnu).

     Je to pro mně šílená představa, že mi to můj manžel udělal a já o tom tak dlouho nevěděla. Jak mu mám věřit, jak to pochopit. Moc se o to snažím, ale nejde to. Tak hrozně moc to bolí. Nemám se ani komu svěřit, takou kamarádku nemám, abych ji dokázala tohle říct. Proto to píšu sem, potřebuju se  z toho vypovídat.

     Prosím poraďte, jak zapomenout, jak se z toho svinstva vyhrabat. Napište mi, jak jste se s tím dokázali porvat i vy ostatní, i muži. Opravdu muži tu nevěru berou jinak? Myslím tím, že je to pro ně jenom sex a po tom všem se usměvaví vrátí domů k manželce a ještě ji pomilují?!  Dana

linkuj.cz vybrali.sme.sk