Pikantní je, že příbuzná je až z Východního Slovenska a za účelem převezení a proclení pračky zbuntovala akci Kulový blesk, do které zapojila dalších pět nevinných lidí. Jak vysvětlila celníkům, že pračku, kterou převáží, není třeba proclívat, protože je nejen dvacet let stará, ale i naprosto nefunkční, se mně opravdu neptejte. To je resort agenta Muldera. No, a jak jistě čekáte, Murphyho zákon funguje zcela neomylně – naši pračku samozřejmě skolila stejná závada jako její slovenskou kolegyni.

     A protože přece nevyhodíme něco, co je určitě plné důležitých součástek, zůstaly obě pračky ve sklepě. To docela dožíralo maminku, která chtěla pračku novou a tu jsme koupit nemohli, protože ji nebylo kam umístit. Nakonec šla jedna z praček na mráz. Tam setrvala dalších pět let, než se mámě podařilo tátu přesvědčit o nezbytnosti cesty do sběrny. Nakonec se ukecat dal, ale pouze pod podmínkou, že pračky vykucháme a teprve nepoužitelné zbytky odvezeme do sběrny, kde je za mírný úplatek budeme moci nechat.

     Nastal den „D“. K pochopení vývoje událostí podotýkám, že máme zahradu do kopce. Jediné ploché místo se nachází přímo před domem. Tatínek přesto z mě nepochopitelných důvodů (nějaký smysl jeho počínání mít muselo) vzal rudl a obě pračky s velkou námahou odvlekl asi do poloviny zahrady, kde je malý svažitý zatravněný plácek. Tam pračky začal kuchat. My dvě s mámou jsme se zaujetím přihlížely a kibicovaly. Hlavně jsme tátovi vymlouvaly užitečnost jednotlivých součástek, které si hodlal ponechat.

     Táta vytahoval vnitřnosti a házel je za sebe. Na trávníku za ním ležely mimo spoustu šroubků, plíšků a čudlíků také oba bubny, skleněná dvířka a také dva litinové kruhové límce, které jsou normálně v pračkách skryty za bubnem a jsou protiváhou bubnu. Jsou těžké jak prase.

     Pořádkumilovná maminka chvíli shlížela na ten chaos a pak pronesla přímo věšteckou větu: „Ládínku, neměl by sis ty součástky házet pod  nohy…“ Tatínek zavrčel a dal nám najevo, že jej nemáme vyrušovat z objevitelského zanícení. Pak udělal zásadní chybu. Chtěl si pro něco zajít a udělal krok ze svahu dolů. Nedíval se kam šlape a tak šlápl přímo do jednoho z litinových límců. Ten se vzepjal (asi to odkoukal od vedle ležících hrábí) a vší silou praštil tátu do holeně. Tatínek samozřejmě zařval (zkuste si to sami) a jal se skákat po zdravé noze. To byla druhá zásadní chyba…

Hned prvním odskokem se dostal do osidel druhého límce, který nezůstal svému druhu nic dlužen a praštil tatínka do druhé, do té chvíle zdravé holeně. Ani jeden z výrazů, které tatínek tehdy použil, nejsou publikovatelné.

     K vlastní hanbě musím přiznat, že starost o tatínka byla u mě tehdy až na druhém místě. Na prvním místě jsem se starala o své vlastní  zdraví – tatínek je zdravý cholerik a poslech jeho kypících nadávek mě nenechal na pochybách, co by se mnou udělal, kdybych se tvářila jinak než účastně. Ale jeho válečný tanec na louce plné nástrah za značně dekadentního slovního projevu byl natolik neodolatelný, že jsem raději opustila scénu. Maminka odcházela se mnou a oběma nám tekly slzy.

     Naplno jsme se rozchechtaly až když jsme byly bezpečně z dohledu i doslechu.

Kryska z Ostrova

linkuj.cz vybrali.sme.sk