Ráno jsme se tedy rozloučili s Avignonem a vyrazili k městečku Fontaine de Vaucluse, které je známé zřídlem křišťálově čisté vody. Bylo to vlastně jezírko ve skále s nádherně zelenou vodou, která zde stékala v období dešťů přímo ze skal a v případě hojnosti srážek přetékala přes obrovité balvany  přímo do potoka.

     Zajímavostí tohoto městečka je, že zde určitou část života prožil básník Petrarca a je zde historická manufaktura na výrobu ručního papíru, kterou je možno si projít a prohlédnout. Odtud jsme se vydali do vesnice Gordes, kde jsme absolvovali kopcovitý okruh dlouhý 33,5 km v bizarních skalách „bordies“. V jednom úseku jsme stáli za sebou všichni na kolech na jedné křižovatce a čekali, až budeme moci všichni projet. Náš zadní voj, kde jsme stáli i my, koukal přímo do zahrady místní školky, kde seděla mrňata ve věku tak 2 – 3 let.

     Začali jsme na ně všichni česky šišlat a ony na nás koukaly velkými hnědými kukadly, snad i trošičku vyděšenými. Chtěli jsme jim francouzsky zazpívat, ale měli jsme obavy, že by se nás a našeho zpěvu bály. Byly to kouzelné malé děti, malé židličky, malé stolečky. Jako u trpaslíků!

     Vyjeli jsme výše do kopců, když se náhle před námi vynořilo městečko Gordes. Nezapomenutelný pohled na domky šikovně rozeseté a postavené v docela prudkém kopci. Byl to malebný pohled a my  jsme z protějšího svahu na tu  nádheru zírali a fotili si ji. Vedle mne stojící cizinka mě požádala o vyhotovení jejího fota na pozadí městečka. Snad se povedlo.

     Později jsem se dozvěděla, že jen a jen zásluhou francouzských umělců se toto horské městečko nestalo „městem duchů“, neboť v určitém období jej jeho obyvatelé začali opouštět. A právě umělci si začali zde budovat ateliéry a venkovská obydlí.

    O pár metrů výše se nám naskytl  krásný výhled a to do údolí, kde stál mezi fialovými levandulovými poli z kamene vybudovaný klášter. Silnice byla velmi úzká a v některých úsecích provoz řídil semafor. My jedoucí na kole jsme měli výhodu, my jsme se protáhli všude. Drobně mžilo a tak jsme při sjezdu do údolí museli dávat pozor na  štěrk, který dokáže být zrádný. Neodolala jsem a nechala se vyfotit přímo v levandulovém poli vedle kláštera. Vůně byla omamná a já si jen na chviličku představila, jak ležím v naškrobených peřinách prosycených vůní levandule. Ty peřiny byly modře pruhované, postel s čely mírně rozvrzaná, já lenošila a skrze otevřené okno mi do ucha cvrlikali ptáci…

     Rychle jsem se vrátila ze snění do reality, protože to, co jsme sjeli dolů, jsme logicky museli zase vyšlapat nahoru. Dřina to byla pěkná a ani počasí k nám nebylo milostivé, protože stále drobně pršelo.

Přes Col de Mus a Murs jsme dojeli do Roussillonu. Roussillon se tyčí jako oranžové orlí hnízdo na kopci, zdaleka viděné a obdivované. Malé úzké uličky, oranžové domy a  poklidná atmosféra i přes docela rušný turistický provoz. Tak bych charakterizovala toto „barevné místo“.

     Ve specializovaných obchůdcích se prodávala v malých, středních i větších nádobách prášková barviva, jejichž barevný základ vycházel z místní oranžové půdy. Oranžová barva zde hrála několika odstíny i na omítkách domů a mě velice mrzelo, že jsme neměli tak půl dne času, abychom si to zde v klidu prošli a nechali se tímto místem ještě více okouzlit. Čas hrál  proti nám.

     Měli jsme ještě dlouhou cestu před sebou do Grand Canyonu Verdon, kde jsme se měli ubytovat u městečka La Palud sur Verdon v nadmořské výšce 900 metrů. Překonali jsme několik naprosto běžných kilometrů po běžné silnici, když jsme se dostali až přímo do kaňonu Verdon. Cesty v kaňonu  jsou velice úzké, točité a s tunely. Z jedné strany cestu lemovaly skály a z té druhé prostě nic. Tam byl kaňon, jen v zatáčkách byly postaveny malé kamenné zídky jako zábradlí a ochrana. Jak jsme pak zjistili, zídky byly v docela špatném stavu, takže nejhoršímu by určitě nezabránily.

     Pohled ze srázu dolů byl tak úděsný, že jsme s manželem oceňovali, že jsme  pohledem „olizovali“ skálu. Vůbec jsem se nedivili, že z druhé strany bylo slyšet nejedno hrubé slovo pramenící z obav a strachu. Ale naši řidiči byli opravdu velice šikovní, i když se nám zdálo, že některými zatáčkami jedou možná trochu více rychleji, než bychom si my a  cesta zasloužili. V jednom úseku sjel kus skály přímo na silnici a tak se tady ještě mimo normální  provoz pohybovala auta, náklaďáky a bagry upravující silnici. Silnice tím byla velice zúžená a musím se přiznat, že mě trochu polévalo horko.

     Vše dopadlo dobře, dojeli jsme do kempu v nadmořské výšce 900 metrů a věřte mi, že pohled na okolní hory byl naprosto úchvatný. Tak vysoko jsem ještě ve stanu nespala a tak jsem byla na první noc v horách zvědavá.

      A co se odehrávalo, vám napíši příště.

Ivana Lichtfangová, Morava

linkuj.cz vybrali.sme.sk