A že se tomu budeme smát, a smát. Nebál se o mne. Nesmáli jsme se. Obdržela jsem vysoce odbornou přenášku, pronášenou kamenným, či spíš kovovým hlasem o mé nespolehlivosti, nemožnosti, a co jsme ztratili času!!! Můj popis místa byl zcela nedostačující, neb WALLEY jsou všude, červené domy také, a LIQUERE, těch je kolkolem asi 50.

     Projížděl křížem krážem okolí, hledal mne ve škarpách a vztekal se. I když situace byla asi vážná, mě se opravdu chtělo smát. Bylo to pro mě tak směšné, že jsem se neudržela a rozchechtala se nahlas. 

     Neměla jsem to dělat! Už jsme nejeli nakupovat, byla jsem potrestána ledovým obličejem, maskou, nebyla jsem hodna pohledu a byla rázným gestem umlčena. Ale i tak ve mně vibroval tichý smích. Neuměla jsem nějak vstřebat, že to myslí opravdu vážně! Že je na mne opravdu naštvaný! Pořád jsem čekala, že se najednou rozesměje, obejme mne a řekne něco jako – „ty můj malý hlupáčku, tebe tak pustit z očí, viď? Neboj, na poprvé je to vždycky těžké. Podruhé už to půjde, uvidíš!“ Nic takového jsem nezaslechla. Jen sykavé zvuky nespokojenosti, vzdychání nad tak STUPID tvorem, vzteklé pohledy. Obdržela jsem příkaz jet svým autíčkem za ním a držet se ho na pět metrů.

     Jelo se domů. Jela jsem. Nasadil tak vražené tempo, že jsem mu sotva stačila. Za každou zatáčkou jsem ho zoufale doháněla, to moje autíčko mělo přece jen slabší výkon, a i proto jsem ho tak milovala (tedy autíčko). Bylo stejné, jako já. Dělalo co mohlo, ale nestačilo to.

     Víckrát už jsem opravdu nezabloudila, víckrát jsem totiž už sama nikdy nikam nejela (tedy – s jeho vědomím). Tajně jsem si jezdila pobrečet, tajně jsem utíkala autem pryč, daleko, ale jen tak, abych se včas vrátila a ON nic nepoznal. Ale to bylo až později. Byla to první molekula „něčeho“, a když se ty molekuly skládaly a skládaly, a shlukovaly, vyrostla z toho obluda, která mne nakonec zahubila. Přesto, že jsem do poslední možné chvíle věřila, že se to nějak dá zvládnout! Vždycky se přece všechno dá zvládnout, když člověk moc a moc chce! A já moc a moc chtěla. Můj osud mi však přichystal další životní poznání, že moc a moc chtít, někdy nestačí.  

     Příhody se vršily, krásné, radostné, směšné, infarktové, někdy podivné. Podivné byly hlavně reakce mého MUŽE. Pomalu jsem vklouzla do stavu, který jsem v ten daný  moment nedokázala rozšifrovat. Jedno bylo jisté. Nikdy, nikdy jsem nevěděla, jak bude reagovat. V jednu chvíli byl pozorný, milý, sršící humorem, a vzápětí řval jak raněný nosorožec, topící se v bahně. Ano, v něčem jsme se „topili“. Oba. Přes weekendy jsme jezdívali po západním pobřeží, a doma pak na velkou plastickou mapu zapíchávali barevné špendlíčky, kde jsme už byli. Projeli jsme křížem krážem skoro celý „západ“, a já nasávala neskutečně krásné okamžiky.

     Špendlíčky se kupily, a já upadala do stále většího zmatku a nejistoty. Zvraty v jeho  náladách mne ale tak iritovaly, že jsem se bála každé příští hodiny. Snad zlomovým momentem byl jeden návrat z výletu. V tu minutu, v tu vteřinu jsem došla „poznání“ – něco se děje, a já nevím, co! Jako téměř každý weekend jsme se vydali na výpravu. Tentokrát na čtyři dny. ON rozhodl, že pojedeme stanovat. Jeho dodatek: „Má žena už před několika lety odmítla jezdit pod stan, prý kvůli páteři, ha ha ha, a já bych tak rád ještě jel…“, byl povel, abych nadšeně souhlasila. Každá zmínka o jeho bývalé ženě ve mě zažehla touhu být lepší. I když – dle mého pozdějšího názoru – to nebylo v lidských silách.  

Daisy Bergerová, Ostrava 

linkuj.cz vybrali.sme.sk