Vlastně – kdokoli v kabině sedící musí být buď zaměstnancem dotyčného podniku, nebo aspoň mít potvrzení od podniku, že tam smí být. Podniky dovolují rodinným příslušníkům vyjet si s taťkou na cestu, ať jsou chvíli spolu, že. Ale stopaři povoleni nejsou a pokuty jsou velké. Já sám vzal stopaře jednou, to mně zavolal po rádiu řidič jedoucí za mnou, že veze kluka jedoucího za maminkou do města do nemocnice. On sám odbočoval a prosil mne, abych kluka vzal dalších dvě stě mil s sebou.

     Věděl jsem, že po cestě žádné váhy nemám, jel jsem Sierrou Nevadou po náhorní planině v Oregonu, těch dvě stě mil skoro liduprázdných a když ten chlapík za mnou tak za kluka orodoval, nemohl jsem odmítnout. (Později se ukázalo, že do žádné nemocnice nejel, nechal si zastavit na druhém konci města.)
     Kdysi jsem jezdil do školy z Prahy do Brandýsa nad Labem a několik měsíců jsem jezdil výhradně stopem. Ráno do školy, odpoledne domů. Tenkrát jsem si přísahal, že až jednou budu mít auto, budu brát stopaře až do úplného naplnění vozidla. Přiznávám, že jsem svou přísahu nesplnil, stopaře neberu, aspoň tady v Americe ne. Většinou. Tedy – podle toho, jak vypadají. Anebo kde stojí. Doma to byla celá věda, kam se postavit, aby to bylo pro řidiče pohodlné. Aby nemusel zastavovat do kopce, protože se bude muset do kopce rozjíždět, ale na vršku kopce je to výborné, protože už stejně jede pomalu a s kopce se rozjede snadno.
     Nic takového jsem tady neviděl, čekají kdekoli, nejlépe pod mostem ve stínu, kde je je špatně vidět a člověk je zahlédne na poslední chvíli. Ovšem, viděl jsem, či lépe řečeno – slyšel jsem stopaře opravdu na úrovni. Vybaveni CB radiem se na truckstopu zeptají, zda někdo nejede jejich směrem a domluví se s řidičem. Je to sice stále ještě porušování zákona, ale ruku na srdce, jak to dokázat? Občanka s razítkem zaměstnavatele tu neexistuje a pokud se stopař naučí svůj domácí úkol a udělá ze sebe zaměstnance podniku, co jede třeba na montáž, kdo mu dokáže, že to není pravda? Slušná prosba o svezení se odmítá špatně a „lidská“ společnost pro příštích několik hodin (ale i dnů) také.
     Proti samotě na cestách pro mně existuje jediný lék – totiž sedět doma. Dlouho jsem snil o zaměstnání, které by bylo tam, kde bydlím a nemusel jsem nikam jezdit. Potíž je v tom, že řidičství je jako jednosměrná a slepá ulice. Jak tam člověk jednou vleze, už nemůže ven. Truck driver = idiot, aspoň s tímto názorem jsem se mnohokrát setkal, i když mi to nikdo nahlas neřekl. Ale když jsem hledal jakékoli jiné zaměstnání než za volantem, narážel jsem na kamennou zeď.

     Ale to už (v době, kdy jsem tohle psal) byla historie… Pak přišel čas a já, když viděl trucky jezdit kolem mě, mi jen přeběhl mráz po zádech a říkal si – já už nemusím.

     A bylo mi dobře…

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk