Náš pejsek se už ani nedokázal pořádně postavit na své artritické nožičky, a tak neustále poklimbával v náruči jednoho z mých rodičů, rušen jen stále častějšími a silnějšími srdečními záchvaty. Nejvíc jsme se báli, aby náhodou nezůstal ve své poslední hodince opuštěný, a tak nad ním mí rodiče poslední měsíce téměř neustále drželi ochrannou stráž. Nakonec měl náš pejsek jednu z nejhezčích možných smrtí – umřel radostí. Spal právě u táty v náruči a máma se vrátila s Ratličkou z pravidelné procházky. Čivavák se probudil a tak ho táta jemně položil k Ratličce, protože oba pejsci se měli velice rádi. Čivavák ji poznal a začal kníkat radostí a olizovat ji. No, a právě v tuhle chvíli dostal svůj nejsilnější záchvat. Máma ho stihla vzít do náruče a tam umřel.

     Takže teď je u nás na zahradě o malý hrobeček víc. A já si pořád nemůžu zvyknout, že můj malý medvídek Pú v pejsčí podobě už tu není. Říct o něm, že byl výjimečný, je hodně nepřesné. Byl zkrátka jediný na světě.

     Byl neuvěřitelně dobrosrdečný. Jednou táta vynesl z králíkárny pastičku i se zabitou myší a protože měl napilno, nechal pastičku ležet před králíkárnou. Tam ji našel Čivavák. Napřed ji očuchával a my si mysleli, že se v něm budí lovecké pudy, ale opak byl pravdou. Náš pejsek se snažil mrtvou myš křísit. Když byla pořád nehybná, začal nad ní plakat.

     Byl dojemně ješitný. Přesně poznal, kdy ho chválíme a to se před námi naparoval a ukazoval, jak je krásný. Největší potupou pro něj bylo, když se mu někdo smál. Jednou táta vrazil do otevřené láhve s pivem, která stála na stole. Láhev se překotila a pivo vyteklo na zem, kde shodou okolností zrovna stál Čivavák. Za všeobecného řehotu vylezl zpod stolu, chlupy slepené pivem, v očích hluboký stud a zadeček sražený do největšího pokoření. Tehdy na nás výhružně vrčel, když jsme se ho snažili umýt a dlouho jsme se mu za náš posměch museli omlouvat, než sklopil svá kupírovaná ouška a odpustil nám. J

     Byl to nejstatečnější pes, jakého jsem kdy viděla. Za svůj život utrpěl mnoho úrazů, mnohdy velice bolestivých. Přesto jsem ho nikdy neslyšela naříkat. Spadl ze schodů, narazil si páteř a ještě si vyrazil přední dva zoubky. Klepal se mi v náruči bolestí a šokem, ale ani nezakňučel. Taky se byl kdykoli ochotný bít za ty, které měl rád. Jednou se ke mně příliš přiblížil sousedovic čau-čau. Náš kilový pejsek šel okamžitě zjednat nápravu. Zapřel se zadními nožkami a vychrlil na čau-čaua proud jistě velmi sofistikovaných nadávek. Mělo to jen jeden drobný kaz – když se Čivavák rozčílil, štěkal čím dál hlubším hlasem, až jeho štěkot přestal být slyšet. Čivavák prostě jen otvíral tlamičku, ale slyšet nebylo nic. A tak,  když čau-čau konečně zaregistroval nějaký hluk v okolí své přední nohy, a shlédl dolů, uviděl zježenou zrzavou kouli, která vypadala, jako by jí v dabingu vypnuli zvuk. Ještě nikdy jsem neviděla psa, který by se proměnil v solný sloup. Ten čau-čau to dokázal. Odnášela jsem čivaváka domů (stále ještě neměl slov), a u sousedovic plotu stál čau-čau, z tlamy mu visel jazyk a oči měl nechápavě přilepeny na našem psovi.

     Od té doby, ačkoli to byl pověstný rváč, se našemu malému odvážlivci pečlivě vyhýbal. Strašně by mě zajímalo, co si asi myslel….

Terezka, Kroměříž

linkuj.cz vybrali.sme.sk