Zatím ale auticko bezelo nastesti uplne pohodove,  a ja jsem nezapomnela ho za to hodne chvalit..  A protoze kazde auto, ktere je milovane, by melo mit nejake jmeno, pojmenovala jsem i tohle krasnym ceskym jmenem Řehoř, z cehoz Alain silel, kdyz se to snazil  vyslovit.. J. Mali kluci, kteri s Alainem a Mariem hrali fotbal, nas nehodlali jen tak opustit a rozhodli se nas doprovodit. Bezeli za autem jeste hezky kus cesty. Alain chvili jel pomalu, aby stacili, pak jim zamaval a zmizeli jsme za zatackou. Uz se pomalu zacinalo stmivat a ja s trochou nostalgie premyslela, kam se tenhle den tak rychle vytratil.

      Silnice byla prvnich par kilometru hladka a krasna. Pak se zacala prudce zhorsovat.  Alain muse jet velice pomalu, spis jsme se plouzili, nedalo se jet rychleji nez 10 az 15 kilometru za hodinu. Pritom se snazil nespadnout do zadne z hlubokych der, a objizdel kameny, ktere se nam snad samy stavely primo do cesty."Alaine!" vykrikla jsem, ale uz bylo pozde, byli jsme v jedne z nich... Vylezli jsme z auta a obhlíželi, co muzeme delat... "Meli jsme stesti, tahle nebyla tak hrozna",  rekl Marius, „pust mne k tomu, kdyz dam predni nahon, tak bysme to meli vyjet." Alain ochotne uvolnil sedadlo za volantem a my se postavili na zadni naraznik, aby mel lepsi zaber a odlehceny predek.Vyletlo par kamenu a Marius byl zpatky na silnici! "Ono je to blby, ze jsme vyjeli az navecer, meli jsme jet, dokud bylo svetlo.Vis co, budu ted ridit chvili ja, mas neco proti tomu?" Alain rekl ze nemá, a Marius se zvysenou opatrnosti jel dal. Najednou kolem nas projelo neosvicene auto. Uvedomili jsme si, ze Tunisani zasadne zapinaji svetla az uz opravdu neni videt na krok.

    Jenze cloveka to dost vydesi, hlavne kdyz to auto jede proti nemu! "No, na jednu stranu je to dobry", podotkl Alain, „snad jedeme spravne, jenom doufam, ze do nikoho nenabourame.“ Po dalsich par kilometrech se cesta ponekud zlepsila, pripominala ted roletu obcas prerusenou kouskem betonu. Marius zastavil, rekl nam "moment",  a vylezl z auta... Mysleli jsme si, ze se sel vycurat, ale za chvili se ze tmy ozvalo desne kleni  v nezname reci, o ktere jsme si domysleli, ze je to holandstina. Pak Marius  strcil hlavu do okenka a zavrcel: "Kde je rezerva a hever? "Neblazni!" vyletel Alain. "My jsme pichli?" "Jo, ale uz asi pred dost dlouhou dobou, nejspis uz v ty dire. Na tyhle priserny ceste jsem si toho ani nevsiml.   Z gumy jsou cary, jenom doufam, ze aspon rafek bude jeste pouzitelnej… Pojd vyndat tu rezervu a naradi." 

     Otocila jsem se pres sedacku a zacala vytahovat  veci ze zadniho prostoru, abych uvolnila pristup k rezerve. Vsichni jsme si navlekli svetry, protoze nocni vzduch se uz dost chladil, kluci mezitim obesli auto, otevreli zadni dvere a zpod  podlazky vytahlli novou gumu, hever a klice.

      Marius se velice pochválil, ze dokoupil ty novy baterie a strcil mi do ruky baterku,  abych jim svitila. "No, nastesti ten rafek bude v poradku, ale musim nekde koupit  rezervu, doufam, ze dojedeme aspon do nejblizsi vesnice", rekl Alain, kdyz bylo uz vsechno v poradku.. "Nemate nekdo hlad? Ja uz docela jo!" Marius se pridal, tak jsem pro ne vybalila kureci sendvice a v duchu  uvazovala, jestli dneska vubec nekam dojedem, nebo budeme zase spat venku. 

     Usadili jsme se na kamenech u auta a zatím co kluci jedli, vytahla jsem kytaru, protoze mě prave napadla pisnicka, kterou jsme zpivavaly s Kytkou. Ja altem a ona svym kristalovym hlaskem, ja George a ona Lendyho.. "Georgi, kudy dnes potahnem, kde budem dnes v noci spat, Lendy, zeptej se oblohy jako uz tolikrat...“ napsal to Sint a pisnicka se jmenuje "O mysich a lidech" podle pana Steinbecka a je to jedna  z nejhezcich pisnicek, ktere znam. "Georgi, to ja jsem nevedel, ze krasa sny zabiji, Lendy, ale kolt jako ja za zady nenabiji...." Skoda, ze tu nebyla Kytka se svym sopránkem… no, a skoda, ze kluci nerozumeli slovum. Dojedli, ja dohrala a vydali jsme se zase do tmy mezi dalsi kameny a diry. Uz jsme toho meli pomalu dost.

     Po prave strane se nejednou objevil dum s osvetlenymi okny. "Hele, tady taky nekdo bydli?"... "Ale proc tak daleko od mesta? Na tehle ceste?" Ale zase nas to tak moc nezajimalo, tak jsme jeste o kousek popojeli, az kde se najednou cesta rozdelila na dve a  Marius bezradne zastavil. Znovu jsme vsichni vystoupili z auta a  premysleli, kterou cestou se dat. Jedna byla o trosku vetsi nez druha, ale zase se zdalo,  ze je jeste horsi.. Nabidla jsem jim, ze vim presne, jak zjistit, ktera je ta prava. Zatim mi to vzdycky fungovalo..... 

     Fakt jsem to mela mockrat vyzkouseny! Muj zpusob byl, ze kdyz se vydam po nejake ceste, VZDYCKY se nakonec ukaze, ze ta cesta byla ta nespravna. Takze celkem pochopitelne ta spravna bude ta druha!!!!! Moje excelentni reseni bylo zamitnuto. Chlapi proste nechapou tu spravnou logiku… J

     Misto toho se rozhodli vratit se tech padesat metru k domu a jit se tam zeptat. To musel pochopitelne Alain, protoze my bychom se s nikym nemeli sanci domluvit..  Vystoupil z auta a zaklepal na dvere. Kdosi je otevrel  a v jejich osvetlenem obdelniku jsme videli Alainovu siluetu, jak k nekomu uvnitr mluvi, pak se najednou kolem nej vynorilo nekolik postav, ktere divoce mavajic rukama se na nej vrhly a vzapeti vse zmizelo, jak byly dvere prudce zavreny…

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk