Jací byli? Co dělali, když byli mladí? Uchechtla jsem se: kdyby mě tak slyšeli… „Co je ti? Jsi dnes nějaká divná.“ Šly jsme právě ze školy a já fakt byla víc než mimo. Petra má pravdu, směju se když nemám a pořádně nevnímám, o čem holky vedou řeč. „Ale nic, jen jsem si tak říkala, že vlastně skoro vůbec neznám svý příbuzný. Co pak ty víš, co například dělali vaši, když jim bylo jako teď nám? Co je bavilo, s kým chodili, co chtěli dělat…“  Nojo, to jsem si mohla myslet, zase si budou říkat, že jsem střelená. Byla jsem už u našeho domu. Ani se holky nezmínily, abych s nimi šla odpoledne ven, fakt jsou ze mě dost na větvi.

     Doma všechno ok, Johan zase pokreslil celý pokojíček křídou. Máme na zemi modrý koberec, a on si tam smí kreslit silnice, cestičky atd. Všude samý autíčko, mašinky, domečky – tyhle krámy zdědil po tátovi. Stejně mám pocit, že se s tím vším nejvíc vyblbne táta… Ale kdo v tom má existovat? Vzala jsem si z ledničky hrozen vína a šla do obýváku. Ale ani televize mě nebavila, prostě – mám hlavu zamotanou. Takhle to asi vypadá, když je někdo očarovaný, ne? Vždyť opravdu jsem divná. (A vůbec: čí je Rozárka vlastně příbuzná? Mámina nebo tátova? Vždyť ani nevím, kdy žila… Měla bych „tam“ zajít znovu a zjistit to.) Ze šuplíku, kam dáváme všechny fotky, jsem vyhrábla album, které dělala babička. Dala ho někdy dávno mámě. Je tmavohnědé, kožené, uvnitř černé matné čtvrtky, na kterých jsou fotorůžky připevněny fotografie. Všude možně v něm byly zastrkané ještě další, nezařazené fotky. Na nejstarším snímku je nejmladší fotka babičky. Černobílá, babičce tam je asi patnáct, má svůj stabilní „postoj modelky“ a usmívá se do objektivu. Nikdy bych nevěřila, že tahle holka s polodlouhými blond vlasy, tak trochu jako víla Amálka (je to fotka z tanečních), je máma mojí mámy. Ještě někde tu je fotka s jejím tanečníkem. Z toho kluka i po létech čiší „nadšení“ nad tímhle pózováním…

     Tak tady nemám šanci. O kus dál ve stěně jsem ze skřínky „domácího ouřadu“ vytáhla šanon, nadepsaný máminým jménem. Má v něm založené všechny svoje doklady, rodným listem počínaje. Taky tu je babiččin křestní list. Ten je psaný dvojjazyčně – německy a česky. Opsala jsem si jména rodičů – tedy prarodičů, jejich zaměstnání a bydliště. No, a teď se podíváme na druhou větev… Uvědomila jsem si, že mě to baví – třeba najdu nějaké zajímavé lidi. Kolik jich to vlastně bude? Máma byla jedináček, táta měl ještě bratra. Babička (od maminky) měla sestru, pak jejich rodiče - panebože, to bude lidí… „Jé, mamííí, co bude k jídlu?“ zaregistrovala jsem mámin příchod  - vlastně až díky Johanovu hladovému pokřiku. Než se mamka stačila přezout a odnést tašky s nákupem do kuchyně, zvládla jsem zahladit stopy svého hrabošení. Přeci jen – asi bych se měla napřed zeptat, že jo.

     Odpoledne i večer všechno doma OK. Naši se dívali na nějaký film v televizi, brácha si ještě něco šrouboval a já si sedla na svou válendu. Rozárka mi nešla z hlavy. Pod lupou jsem zvolna zkoumala medailonek. Byl tak hezký…Vyčistila jsem ho – matně se mi leskl v ruce. Cítila jsem – bylo to něco nepopsatelného, něco, co mi nedovolovalo soustředit se na ostatní věci, na nic jiného…Mám nápad: zapnula jsem počítač a dala do vyhledávače „fotografie“. No teda… Ani jsem si nevšimla, jak čas letí. Fotografie se začaly používat někdy koncem devatenáctého století. Tak to by mohl medailonek být minimálně sto let starý… Ona je moje dávná příbuzná – podle všeho několikrát pra… Otevřela jsem si kalkulačku a zkusila zpětně počítat – kolik asi generací nás dělí? „Tak děti, a spát. Terko, co to studuješ? Počítáš si něco? Děláš si úkoly?“ Ach jo, kdyby tak máma věděla… „Něco jsem si tu četla zajímavého, mami, už jdu, tak dobrou…“ Johan už zalezl pod deku, určitě má pod polštářem ještě plno hraček. Nechápu, že ho to netlačí… Máma nám dala oběma pusu, moc mile se usmála a já si uvědomila, jak je stále hezká. Jestlipak je z Rozárčina rodu? Zvolna jsem usínala, hlavu na polštáři, pod nímž jsem měla ukrytou připomínku mé záhadné kamarádky, snad pra-pra-pra-tety…

    „Vstávej, do kdy chceš spát? Víš, že dnes k nám přijdou Jonášovi. Musíme všechno připravit, navařit, není možná, abychom je dobře neuhostili.“ Odhrnula jsem přikrývku (měla jsem ji přehozenou lehce přes obličej) a – nevěřila očím. Jsem opravdu vzhůru? Vždyť tohle není náš pokojíček – kde to jsem? Sedla jsem si (mj. seděla jsem na vysoké dřevěné pelesti nebývale prostorné postele), kolem byl mě neznámý pokoj. U protějšího velkého okna stála ke mně zády jakási žena v dlouhých šatech. Otočila se a já viděla její tvář: husté tmavé vlasy měla stočené do zavinutého účesu kolem hlavy. „Rozárko, víš, že dnes se má mladý Jonáš vyjádřit. Doufám, že se budeš chovat tak, jak se na dívku z dobré rodiny patří…“

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk